Abstrakt
Současná krajanská politika v Česku se postupně vyvíjí od 90. let 20. století. Nejde o zcela rovnoměrný vývoj v průběhu let, obzvláště v posledních letech se tempo zintenzivňuje.
Převládá podpora obnovy a udržování kulturního dědictví tradičních česk(oslovensk)ých krajanských komunit a vzdělávání (výuka češtiny a reálií) dětí nové diaspory, včetně výuky českého jazyka dospělých (např. druhé generace Čechů či jejich partnerů). Chybí naopak podpora návratové migrace či systematičtějšího kontaktu s krajany nové diaspory.
Za doposud největší úspěch krajanské politiky je považováno uzákonění dvojího občanství v roce 2013 a výrazné navýšení finančního rozpočtu na podporu krajanů pro roky 2021-2025. Úspěchem je též navázání vzájemného dialogu zástupců českého státu s krajany ohledně možnosti distanční volby pro Čechy žijící v zahraničí. Nutno ale podotknout, že jak v oblasti kulturní a vzdělávací, tak v oblasti politické jsou aktivity českého státu spíše reakcí na původně krajanské iniciativy "zdola" a nelze zatím hovořit o ucelené, jednoznačně zaměřené krajanské politice.
Hloubkové rozhovory se zástupci státních institucí i nestátních organizací podílejících se na utváření krajanské politiky identifikovaly dva obecné principy, které by měly další vývoj české krajanské politiky doprovázet, ne-li definovat, a to: 1) uznání a zviditelnění vztahu státu a krajanů a 2) modernizaci chápání krajanství a potřeb krajanské politiky. Za tři konkrétní opatření, která jsou pro nastavení takové krajanské politiky prioritní, považovali aktéři a) uzákonění vztahů krajana a státu, b) uzákonění korespondenční volby a c) kontinuální a systematickou podporu vzdělávání mezi krajany a jejich dětmi s ohledem na budování znalosti českého jazyka a českých reálií, a tedy snazší udržování kontaktu se zemí původu.