Po roce 1989 se radikálně změnil přístup ke krajanům, změnily se počty Čechů v zahraničí i motivace jejich odchodu, ale radikálně se nezměnila infrastruktura, která má komunikaci s Čechy v zahraničí zajišťovat. Konzulární služby jsou nastaveny především na zabezpečení časově limitovaného pobytu Čecha/Češky v zahraničí a nikoli na zabezpečování plnohodnotné dvojí rezidence. Potřeby zabezpečování dvojí rezidence Čechů v zahraničí konzuláty přetěžují a poskytované služby probíhají ke všeobecné nespokojenosti obou stran. Změnit tuto situaci lze dvojím způsobem: 1. Radikálním posílením a rozšířením konzulárních služeb; 2. zvýšením tlaku MZV na ostatní složky státní správy a samospráv, aby v rozsahu své působnosti vytvářely takové nástroje, které umožní v co největší míře komunikovat s Čechy v zahraničí z větší části své agendy přímo, bez zprostředkování konzuláty.
V případě obou těchto strategií je nezbytně nutné státní správu široce digitalizovat. Digitalizace státní správy ale sebou nese nejen zvýšené nároky na standardizaci výkonu státní správy, ale současně i na funkční gramotnost uživatele, kterou lze dosáhnout pouze srozumitelností a standardizací poskytované informace. Tyto informace mohou být předávány Čechům v zahraničí: 1. přímo jednotlivými orgány státní správy; 2. prostřednictvím MZV ČR. Ve všech vybraných zemích zazněla potřeba koncentrace informací na jednom místě a z tohoto požadavku vyplývá, že informace jako celek nemůže pro krajany vytvářet ani zabezpečovat MZV ČR,ale státní správa jako celek prostřednictvím svého portálu (nejlépe Portálu státní správy), který bude k tomuto účelu uzpůsoben. Nejlépe na tomto portálu by mělo být jasně formulováno, co je třeba při odchodu do zahraničí se státem komunikovat a co je třeba komunikovat při návratu ze zahraničí. Komplikovanost a nejasnost výkonu státní správy vede zejména při dvojím občanství příslušníků české diaspory k tomu, že komunikaci se státní správou v České republice omezují na minimum. V důsledku to vede k tomu, že v krajané v České republice téměř nepodnikají, s ČR neobchodují, neposílají hmotné předměty, neprovádějí bankovní operace, neusilují o vlastnictví nemovitostí, a naopak se jich zbavují, ruší trvalé bydliště, nevyřizují občanství a české rodné listy dětem narozeným v zahraničí, neusilují o návrat a o využití svých zkušeností v České republice, nechodí k volbám. Na tuto základní potřebu, reprodukce občana jako takového, navazují pak dílčí potřeby, jakou je výuka jazyka, kulturní potřeby, volební právo, možnost návratu a další. Ve všech studovaných zemích jsme reprodukci občanství i krajanství jako takového zaznamenali jako základní potřebu a současně jako entitu, která se zabezpečuje s problémy. Digitalizace komunikace s občanem by ale neměla být otázkou pouze státu, ale též občana samotného. Krajani i stát by v tomto ohledu měli vytvářet platformy pro spolupráci - součástí občanské identity by měla být nejen adresa trvalého bydliště, ale též emailová adresa, datová schránka nebo jiný typ identity přenosný do zahraničí. Občané odcházející do zahraničí potřebují jasnou informaci, co mají při odchodu do zahraničí udělat, aby výkon státní správy umožnili a ulehčili. Tuto potřebu ve vybraných zemích mnohokrát artikulovali. Vedle toho ve vybraných zemích byly zaznamenány tyto potřeby: Organizovat více akcí mezi diasporou a českými subjekty (publicistika, věda, kultura, sport). Zlepšit informovanost o krajanských úspěších i starostech, pokrytí krajanských témat v médiích - aktuálně a zajímavě. Obecně zlepšit kulturu vzájemné komunikace - být úředníkem je služba a nikoli mocenská pozice.