Abstrakt
Ust. § 2958 obč. zák. stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
V případě dospělého člověka lze i bez bližší znalosti problematiky odhadnout, co se termínem "ztížení společenského uplatnění" myslí, co bude pravděpodobně jeho obsahem. Zjednodušeně řečeno ustanovení § 2958 obč. zák. vychází z myšlenky, že pokud se osoba poškozená na zdraví v důsledku škodní události již nemůže ve svém životě realizovat stejně (nebo stejně dobře) jako dosud, pokud je ve svých činnostech a vztazích oproti dřívějšku omezená, ať už se jedná o jakoukoliv její životní sféru, rodinnou, pracovní, sportovní, kulturní, politickou atp., náleží jí za tato příkoří slušné odškodnění. Dikcí judikatury se zhodnocení ztížení společenského uplatnění, resp. trvalých následků u dospělého člověka opírá především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před škodní událostí, resp. před poškozením zdraví, a po ustálení zdravotního stavu po poškození zdraví. Zjišťuje se, zda a nakolik jsou v důsledku újmy na zdraví omezeny nebo zcela ztraceny předchozí možnosti poškozeného k uplatnění se v životě a společnosti. Na základě učiněných zjištění se následně přistupuje ke konkrétnímu vyčíslení náhrady za zjištěné překážky lepší budoucnosti, a to tak, aby výše náhrady odpovídala v českém právním prostředí poměrně obtížně uchopitelnému korektivu slušnosti.
Zjišťování míry a rozsahu ztížení společenského uplatnění a výše náhrady za ně je i u dospělého poškozeného relativně složité a nabízí mnoho dosud ne zcela uspokojivě vyřešených otázek. Například se různí názory na to, zda odčinit nemožnost poškozeného jezdit na kole za předpokladu, že na kole v době před škodní událostí poškozený nikdy nejezdil. Ještě obtížnější je však zjišťování ztížení společenského uplatnění u dětí, které se do okamžiku vzniku škodní události ještě nestačily ve společnosti uplatnit buď vůbec, nebo nedostatečně, nebo ne ve všech možných životních sférách. Při posuzování, v čem je společenské uplatnění dítěte ztíženo a v jaké míře, tedy není prakticky možné vycházet ze stavu před poškozením zdraví nezletilého.
Kupříkladu u dítěte narozeného komplikovaným způsobem, v důsledku čehož je dítě od krční páteře ochrnuto, není schopno samo dýchat ani přijímat potravu, nemluví a zůstává tak po zbytek života závislé na péči druhých , se nabízí logická otázka, jak v takových případech spravedlivě a v mezích zásady slušnosti zhodnotit, resp. posoudit a rozhodnout o překážkách lepší budoucnosti? Má vůbec dítě právo na náhradu překážky lepší budoucnosti, když není zřejmé, resp. nelze objektivně zjistit, jaká by byla jeho budoucnost nebýt škodní události? A pokud ano, kdy se má zhodnocení ztížení společenského uplatnění dítěte provést, když se dítě do svých přibližně osmnácti let neustále vyvíjí? A kdo by měl hodnocení překážek lepší budoucnosti dítěte provádět a jakým způsobem, tak aby bylo možné považovat poskytnutou náhradu za odpovídající zásadám slušnosti?