Abstrakt
Německy píšící židovský básník Paul Celan je pro svou originální práci s jazykem neustálým zdrojem údivu, který je legendickým počátkem filosofování. Proto se k němu filosofové opakovaně vracejí v pokusu vyrovnat se s jeho básnickým dílem.
Ale i samotný Celan byl pilným studentem filosofických spisů své doby, zejména personalistické filosofie Martina Bubera a ontologického myšlení Martina Heideggera, od nichž načerpal mnohé podněty pro své pojetí řeči. V odkazu na Bubera chápe Celan řeč dialogicky jakožto oslovení druhého člověka, a to i kdyby ten neposlouchal nebo nebyl přítomný.
V návaznosti na Heideggera chápe Celan řeč jakožto nepřetržitou a nezavržitelnou událost cesty k výše zmíněnému oslovení druhého člověka. Básnit - což je exemplární modus řeči - pak znamená ustavičně být na cestě k samotné řeči, jež mluví prostřednictvím oslovení, naslouchání a odpovídání.
Celan věnoval svým bezmála "teoretickým" úvahám nad bytostným určením řeči, umění, básnění a samotného básníka dva proslulé texty, které původně vznikly jako děkovné proslovy u příležitosti udělení dvou literárních ocenění. V nich je patrný zejména silný vliv a inspirace myšlením Martina Heideggera, který rovněž poskytl titul předloženému ryze filosofickému pokusu o porozumění Celanově tvorbě.