Charles Explorer logo
🇨🇿

Nevšední příběh jednoho Človíčka

Publikace na Právnická fakulta |
2023

Abstrakt

Jan Človíček z Popovic, měšťan Starého Města pražského, se živil jako "řečník", tedy dnešními slovy advokát, který zastupoval své klienty především u zemského a komorního soudu. Jedinečnost jeho životního příběhu však spočívá v tom, že byl na zemském sněmu Království českého nejprve dvakrát přijat do rytířského stavu (v letech 1556 a 1561), aby byl v roce 1573 opět vyloučen. Připojil se tak k nevelké skupině jedinců, které postihla taková degradace stavu. Zatímco u většiny z nich byly důvodem skutečně závažné přestupky a přečiny (machinace císařských komořích Filipa Langa a Jeronýma Makovského, padělání listin bývalým rožmberským sekretářem Teobaldem Hokem), Jan Človíček přišel o šlechtický stav zřejmě z mnohem banálnějšího důvodu. V jednom ze svých právních případů se postavil proti mocnému podkomořímu Burianu Trčkovi z Lípy, který se s ním dostal do slovní rozepře a cítil se natolik uražen, že následně využil svého politického vlivu a přesvědčil shromážděné rytíře na zemském sněmu, aby Človíčka ze svého středu vyloučili. Stal se tak opět šlechtickým erbovníkem.

Kromě podrobnějšího popisu těchto událostí, nakolik to umožňují dochované prameny, se studie snaží nastínit i Človíčkovy životní osudy. O jeho dětství a mládí se nedochovaly žádné zprávy a ani jeho původ není zcela jistý. S největší pravděpodobností jej však lze považovat za syna Viktorina Človíčka, staroměstského nožíře, kterému Ferdinand I. udělil v roce 1542 erb a predikát "z Popovic" (spolu s několika dalšími, pravděpodobně spřízněnými měšťany). Již o několik let později, v roce 1547, se však Viktorin v souvislosti s odbojem českých stavů zkompromitoval a byl týmž králem odsouzen k bičování a vypovězení z Českého království a jeho inkorporovaných zemí. Ve stejné době se v pramenech objevuje Jan Človíček (poprvé v roce 1544). Nejprve byl úředníkem urbury (královského podílu na výnosech z dolování) v Kutné Hoře a od poloviny 50. let 15. století se pevně usadil v Praze, kde, jak již bylo uvedeno, vykonával advokátní praxi. Tato studie se zaměřuje také na právní úpravu této praxe zemským i městským právem.

Jan Človíček zastupoval své klienty před soudy i po svém vyloučení z rytířského stavu a zemřel až v roce 1582. S manželkou Kateřinou ze Všejam měl dvě dcery, z nichž Johana zemřela krátce po něm, Anna se provdala za dalšího zbrojnošského měšťana Daniela Švíka z Lukonos. Studie stručně rekapituluje i další genealogii Človíčkových potomků, do níž patří zejména rod Voříkovských z Kunratic, kterému se po Bílé hoře postupně podařilo převzít velkou část Človíčkova dědictví. Každopádně sám Jan Človíček patří k velmi zajímavým postavám raného novověku a jeho příběh je také důležitým příspěvkem k poznání fungování tehdejších stavovských korporací. Ukazuje také rizika, která mohla být s výkonem právnické praxe v dávných dobách spojena.