Abstrakt
Kniha je zaměřena na oborově specifická témata v akutní a urgentní péči z hlediska etiky. Urgentní medicína je charakteristická časovým tlakem, mezioborovostí řešené problematiky a nutností používat principy třídění nejen při mimořádných událostech, ale i v běžné praxi na urgentním příjmu.
Autoři se snaží popsat dilemata, která zatím nejsou v české medicínskoetické diskuzi příliš častá, ale lékaři a záchranáři se s nimi setkávají. Texty vycházejí z praxe a jsou také na klinickou praxi orientovány.
V obecnějších úvodních a závěrečných kapitolách autoři vyjasňují některé teoretické etické koncepty se zaměřením na urgentní medicínu. Věnují se i rolím a odpovědnosti všech zúčastněných - zdravotníků, dalších profesionálních i dobrovolných poskytovatelů péče, veřejnosti, pacientů a jejich rodin.
Jednotlivá témata jsou seřazena podle čtyř principů biomedicínské etiky, což je nejrozšířenější etický přístup v oblasti zdravotní péče. V části věnované autonomii je rozebírán informovaný souhlas v urgentních stavech, možnosti prospektivního stanovení své vůle, zástupný souhlas a problematika dětských pacientů.
Beneficence neboli prospěch pacienta zahrnuje dvě oblasti, které spolu souvisejí: na jedné straně jsou to otázky spojené s indikací a kontraindikací resuscitace, na straně druhé problematika paliativní péče v urgentní medicíně. Princip nonmaleficence se zabývá bezpečností pacientů, problematikou agresivních pacientů a je zde i kapitola věnovaná etickému přístupu médií a veřejnosti; v přednemocniční péči se nemalá část poskytování zdravotní péče odehrává ve veřejném prostoru.
V části o spravedlnosti se rozebírají nerovnosti v poskytování péče jak z obecného strukturálního pohledu, tak na příkladu jednotlivých zranitelných skupin a jejich potřeb. Druhým tématem je distributivní spravedlnost při mimořádných událostech a katastrofách.