Text se zabývá otázkou, zda lze v tuzemském právním prostředí předpokládat existenci propracované nauky, která by se vztahovala k otázkám změn právní úpravy v čase a dávala vodítka pro řešení problémů spojených s intertemporalitou v právu. Jde zejména o problematiku retroaktivity právní
úpravy, její přípustnost a podmínky, za kterých by mohla být přípustná. Text analyzuje relevantní rozhodnutí Ústavního soudu, na jejichž rozboru ukazuje, že vytvoření konzistentní a stabilní nauky je za současného právního stavu z různých důvodů obtížné, ačkoliv by to bylo žádoucí.