Abstrakt
Problematika "sankcí" uplatňovaných státy a některými mezinárodními organizacemi (především EU), které nejsou přímo poškozenými subjekty, patří k nejsložitějším otázkám v teorii a praxi soudobého mezinárodního práva, a to nejen kvůli jejich frekvenci a rozsahu v posledních dvou dekádách. Do centra pozornosti se znovu dostala z důvodu velmi rozsáhlých a postupně doplňovaných omezujících opatření zavedených EU proti Rusku nejprve po anexi Krymu v roce 2014, ale především v reakci na agresi proti Ukrajině od února 2022.
Tato donucovací opatření, nazývaná často též "sankce", představují rozsáhlý soubor opatření, s doplňky a výjimkami, jež mají různý obsah, ale také různou právní povahu. Jedná se o diplomatická opatření, restrikce ekonomické a finanční povahy, dopravní omezení, a to jak sankce plošné (proti státu), tak cílené na jednotlivé státní orgány a na soukromé osoby, které jsou považovány za propojené s ruskou vládou a podporující její agresivní politiku.
Nejde zde o sankce Rady bezpečnosti podle kapitoly VII. Charty OSN, ale o jednostranná opatření některých států a EU.
Proto musí být legalita opatření posuzována z hlediska mezinárodního práva. Část opatření je svým obsahem právně nezakázaná (retorze) nebo legální na základě smluvně zakotvených výjimek a doložek o ochraně bezpečnostních zájmů. U ostatních pak můžeme najít jejich ospravedlnění na základě pravidel obecného mezinárodního práva, a to jako protiopatření.
Tento institut je moderním ekvivalentem tradičních mírových represálií, jehož současnou úpravu najdeme v rámci kodifikačních článků o odpovědnosti států, přijatých Komisí pro mezinárodní právo. Proto je třeba respektovat tam obsažené hmotněprávní a procesní podmínky legality protiopatření.