Abstrakt
Téměř každý nějakým způsobem vnímá kvalitu veřejného prostoru, ve kterém se každý den pohybuje. Velmi významný vliv na jeho prožitek však mají budovy tvořící ulice, náměstí a další prostranství. Ty však nevlastní sám pozorovatel, nýbrž zpravidla jeden vlastník či skupina vlastníků. Jedná se tak o typickou externalitu. Ačkoliv domy nevlastníme, to jak je vlastnické právo k nim vykonáváno se nás hluboce dotýká. Pro právo tento fenomén není ničím novým a ve jménu různých cílů byl výkon vlastnického práva omezován. Tyto cíle však byly povětšinou jasně uchopitelné a měřitelné. Lhostejno zda šlo o nebezpečné emise z továrních provozů, či sousedská práva soukromoprávní povahy. V případě veřejného prostoru je situace jiná. Jeho kvalita je do značné míry záležitostí subjektivní a její definice je stejně složitá jako způsob měření. Ve své práci si tak pomáhám drobným zúžením a soustředím se zejména na vizuální smog. Právě on stojí za většinou negativních externalit ve vztahu soukromého vlastnictví a vnímání uživatelů prostoru okolo.
Domnívám se, že vizuální smog je potřeba vnímat ve světle podobenství "tragedy of commons". Cílem většiny reklam, poutačů a jiných sdělení je zisk pozornosti kolemjdoucích. Čím více je veřejný prostor takto zanesen, tím křiklavější a rušivější sdělení musí být. A stejně jako v případě louky poničené nadměrnou pastvou i zde se nabízí jednoduché řešení - regulace. Z výše nastíněné podstaty nelze vnímat omezení jako neproporcionální, neboť téměř k žádnému nedochází. Pouze se jedná o nastavení meze ukončující kolotoč snah o pozornost. Problematičtější tak může být formální stránka omezení. Tedy to, zda ústavní pořádek dovoluje uznat subjektivní kategorii, jakou kvalita veřejného prostoru je, za veřejný zájem, v jehož jméně lze vlastnické právo omezit. Ve své práci rozvádím, proč článek 11 tuto možnost dává. V další části se poté věnuji možné regulaci vizuální smogu nikoliv pohledem ochrany vlastnictví, ale ideálu právního státu. Konkrétně článku 4 Listiny, který umožňuje stanovit povinnost pouze na základě zákona. Je však zřejmé, že regulace veřejného prostoru bude stát zejména na podzákonných normách. Odpověď na otázku, jak v zákonně vymezit subjektivní a abstraktní hodnotu veřejného prostoru, tak aby byla regulace funkční a zároveň šetřila právní jistotu adresátu, bude klíčová.
To vše by mělo vyústit ve vymezení prostoru, ve kterém se může zákonodárce pohybovat, pakliže se rozhodne zlepšit neutěšený stav většiny našeho veřejného prostoru.