Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat přístupu Ústavního soudu k sociálním právům, hledání jejich limitů, a naopak jejich jakéhosi nedotknutelného jádra, tedy podstaty a smyslu, jak stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny. Sociální práva, tedy ta, která Listina upravuje v hlavě IV. podléhají režimu čl. 41 odst. 1 Listiny, lze se jich tedy domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Konkrétní realizace těchto práv je tak svěřena do rukou zákonodárci, který ale těmito zákony nesmí sociální práva slovy Ústavního soudu v nálezu Pl. ÚS 2/08 popřít či anulovat.
V tomto a dalších nálezech Ústavní soud svou zdrženlivou pozici vysvětluje se dvěma hlavními argumenty: Zaprvé úroveň poskytování sociálních práv reflektuje hospodářský a sociální vývoj státu. Podle Ústavního soudu záleží i na vztahu státu a občana a střetu principu zásluhovosti a solidarity. Zadruhé ÚS v nálezech řadí rozhodování o rozsahu sociálních práv mezi významné politické otázky, které jsou předmětem politické soutěže. Vede se o nich diskuze a veřejná debata, a i proto je Ústavní soud při rozhodování vůči zákonodárci zdrženlivější.
Na druhou stranu ale Ústavní soud odkazuje na německý Spolkový ústavní soud, který ze základního principu lidské důstojnosti dovozuje limity pro zákonodárcovu interpretaci minima sociálních práv. Ve svém příspěvku bych tedy chtěl rozebrat ty případy, kdy Ústavní soud řešil porušení hranice této minimální míry sociálních práv anebo naopak, kdy se mu zdála míra solidarity a s ní spojeného přerozdělování přílišná. Rád bych se věnoval také tomu, jak Ústavní soud vnímá, co patří do toho nepodkročitelného minima, které chrání, jak se toto minimum vyvíjí a jak k situaci přistupuje pro nás silně ovlivňující německá ústavní judikatura.