Text se zabývá nucenými změnami hudebního kreativního procesu v 60. letech v komunistickém Československu. Pomocí historických zdrojů a narativních rozhovorů s pamětníky (Karel Kahovec, Viktor Sodoma, Josef Laufer...) zkoumá, jak hudebníci vnímali represe ze strany státu, ať již šlo o nucení překládání textů z angličtiny do češtiny, pronásledování kvůli hraní specifického hudebního žánru, nebo zákaz vstupu do mediálního prostoru kvůli nevhodným tématům na nahrávkách.
Tyto represe jsou dokládány na dvou případech: písni skupiny Blue Effect s názvem Slunečný hrob, výrazněji proslavené až v 90. letech českým filmem Pelíšky, a neprávem zapomenutém albu Odyssea nahraném v roce 1969 skupinou AtlantisPetra Ulrycha. Článek ukazuje, jak se během několika málo let změnilo vnímání hudby a textů ze strany státního represivního aparátu a jak umělci vyjednávali s režimem podle měnících se okolností.