Z textových srovnání středověkých svatojindřišských legend a finské ústní slovesnosti lze vyvozovat, že v Lönnrotově verzi legendy spojení kamene a samotného sluchu odkazuje nejen k nedostatečnosti svědectví na základě slyšeného, ale i ke vztahu k ďáblu. Spojení dubu, a především zraku mohlo zase evokovat vztah k Bohu či jeho prostřednictví. Evropská středověká klasifikace materiálů, respektive jejich dělení na živé (dřevo) a neživé (kámen), platí i ve
Finsku, ač na jiném základě. K tomuto členění přistupuje v jindřichovské legendě obecně etymologizující úprava folklorní motivické jednotky "odrazit se od kamene"
(do Väinämöinenovy paty, do těla člověka). Těžko ovšem s jistotou tvrdit, že "kámen není ku ochraně", protože se po něm ve finském folklorním světě může zbraň, v tomto případě Lalliho sekyra, smýknout a člověka zasáhnout. Vždyť v takovém případě by podle myšlenkového i formulačního schématu převzatého z cyklu o tesání lodice nebezpečí hrozilo Lallimu, nikoli svědkovi světcovy mučednické smrti. Verš "kámen není ku ochraně" a jeho varianty sice jsou výrazovými adaptacemi folklorního verše "sekyra sklouzla po kameni", nicméně vedle zhodnocení míry nebezpečí v kontrastu k dubu (a koni) navíc vyjadřují hodnocení svědecké funkce, prvku pro hagiografii důležitého. Způsoby percepce (pouhý sluch oproti zraku) byly již ve folkloru symbolicky provázány s křesťanským poselstvím (ďábel poslouchá, Bůh vidí), a navíc výběrem místa svědek dává najevo svou volbu axiologie, hodnotového systému, a řádu. Postava svatého Jindřicha tak svými instrukcemi nevyjadřuje obavu o život a zdraví svého vozky, nýbrž spíše zájem o porozumění smyslu své oběti.