Abstrakt
Příspěvek pojednává o problematice diskriminace Romů v přístupu k tržnímu bydlení, především pak v tuzemském kontextu. Diskriminace představuje nelegitimní a neospravedlnitelné rozlišování a rozdílné jednání a zakládá přímé porušení práva na rovné zacházení a principu rovnosti.
Právo na rovné zacházení je přitom upraveno jak na ústavní (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tak na zákonné úrovni. Nejvýznamnějším přepisem, jenž na zákonné úrovni toto právo zakotvuje a konkretizuje, je antidiskriminační zákon.
Tento zákon vedle definice přímé a nepřímé diskriminace přináší též výčet "zakázaných" rozlišovacích důvodů a kritérií, mezi něž řadí mj. právě rasu, etnický původ či národnost. Příspěvek se bude blíže zabývat způsobem, jakým je výše uvedená antidiskriminační legislativa interpretována a aplikována v tuzemské praxi, zaměřím se zejm. na rozhodovací činnost soudů.
Rovněž významnou je pozice Kanceláře veřejného ochránce práv; příspěvek proto přiblíží i relevantní agendu této instituce. V závěru příspěvku se autor zaměří na zvolené téma rovněž v širším, celospolečenském kontextu a zároveň upozorní na některé a problémy (ne-konzistentnost tuzemských soudů při posuzování diskriminačního jednání či dílčí nedostatky stávající antidiskriminační legislativy), jež v této právní oblasti nadále přetrvávají.