Abstract
Jim Crace (1946) patří mezi pozoruhodné a kritikou oceňované členy silné poválečné generace britských spisovatelů, a to přesto, že jeho mezinárodní věhlas nedosahuje věhlasu některých jeho vrstevníků, jako například Salmana Rushdieho, Kazuo Ishigura či Iana McEwana. Crace se vždy vyhýbal postmodernistickým experimentům a spoléhal na tradiční formy vyprávění založené na silné dějové linii a originální imaginaci, jejichž výsledkem jsou příběhy zasazené do nejrůznějších časových a geografických kontextů, které se ale zároveň vždy metaforicky vztahují k realitě současného čtenáře.
Určujícím rysem jeho příběhů je vytváření osobitých fiktivních krajin, pro které se u kritiků a recenzentů vžilo označení "Craceland". Ve svých románech Crace často vyobrazuje různé komunity v přechodových fázích svého vývoje a existence, přičemž literární zobrazení prostoru mu slouží jako zásadní prostředek pro zachycení těchto transformačních procesů jak obecně, tak u jednotlivých protagonistů jeho příběhů.
Crace se považuje nejen za moralizujícího autora, ale také nezastírá své levicové přesvědčení, které se nezřídka projevuje i v jeho románech kritikou liberálního kapitalismu a jeho negativních dopadů na základní etické hodnoty komunitního společenství. Arcadia (1992) a The Melody (2018) jsou Craceovy nejvýznamnější městské romány, které se zároveň vyznačují propojením výše zmíněných charakteristických prvků jeho tvorby, díky kterým jsou jejich vyobrazení městského prostoru určovány neustálým střetáváním se jeho veřejné a soukromé dimenze.
S využitím teoretických východisek filozofie Transmodernismu a analytických nástrojů fenomenologicky zaměřeného geocritismu se tento příspěvek pokusí dokázat, že je tyto dva romány možné zařadit do kategorie tzv. transmoderní prózy a že svou kritikou globalizovaného kapitalismu prostřednictvím toposu, který Eric Prieto označuje jako ente-deux či "místo mezi", myšlenkově korelují se základn ími transmoderními postuláty.