Abstrakt
Krize důvěry ve vědu je mnohdy ve veřejném prostoru přeceňována. Přesto je třeba důvěru ve vědu chránit, a to i s ohledem na potenciální škodlivé důsledky jejího snížení pro soudržnost společnosti. Článek se zaměřuje na důvěru v lékařskou vědu a klade otázky po tom, kde jsou právní limity omezení svobody projevu, a zejména jaké jsou možné a vhodné strategie odpovědi státu na šíření desinformací a misinformací týkajících se zdraví.
Tyto strategie lze rozdělit na přímé a nepřímé, přičemž v rámci přímých můžeme hovořit o pozitivních a negativních. Přímé strategie se bezprostředně vztahují k desinformacím a misinformacím.
Negativní přímou strategií je omezování dosahu takových informací prostřednictvím zákazů. Ty mohou mít v obraně před škodlivými informacemi své legitimní místo, pokud ovšem splňují ústavní i zákonné podmínky a jsou aplikovány pouze v předem vymezených a dostatečně konkrétních případech.
Pozitivní přímá strategie spočívá v podpoře ověřených zdrojů informací prostřednictvím jejich propagace a systematické prioritizace. Podstatou nepřímé strategie odpovědi na desinformace a misinformace je pak princip, podle něhož má být při tvorbě, výkladu a aplikaci norem týkajících se medicínského výzkumu vždy zohledňován i jejich vliv na důvěru veřejnosti.
Konkrétně nepřímá podpora důvěry spočívá zejména ve vhodném legislativním nastavení požadavku na poměr benefitů a rizik výzkumu, rámce právní odpovědnosti a informovaného souhlasu účastníka výzkumu.