Abstrakt
Souostrovím postižení nazýváme systém ústavů pro lidi označené za postižené, jejichž obyvateli jsou v České republice tisíce lidí. Náš etnografický výzkum potvrzuje, že ústavy jsou izolovaná, obtížně dostupná místa, protkaná těžko překročitelnými hranicemi oddělujícími obyvatele od zaměstnanců, obyčejný život od sociálních strategií a lidi označené za postižené od nás ostatních, kteří za postižené označení nejsme.
Souostroví postižení však není jen regionem vyloučení a vytěžování. Je zároveň prostorem problematizace, kde se shromažďují veřejnosti tvořené lidmi, kteří jsou působením ústavních režimů zasaženi.
Tyto veřejnosti staví na poznání, že postižení, které člověka odsuzuje k životu v ústavech, není jedinou reálně uskutečnitelnou verzí postižení. Vedle etnografického popisu světa ústavů a empiricko-teoretického hledání odpovědi na otázku, jaká socio-materiální uspořádání a zájmy ho udržují při životě, tato kniha nabízí i naději na změnu: pragmaticky založenou vizi postižené veřejnosti coby proměnlivého otevřeného společenství, v němž je vyloučení nahrazeno sdílenou zasažeností a osvědčené způsoby zacházení s postižením kreativní nevědomostí.