Kapitola je věnována způsobu, jakým F. W.
J. Schelling navazuje na Kantovy úvahy o tom, jak má být veden a orientován filosofický rozum v situaci, kdy se pokouší vykročit ze sféry smyslové evidence.
Ukazuje se, že rozum podle Schellinga nemůže v těchto otázkách zůstávat nezainteresovaný a že je namísto toho veden určitým "morálním chtěním".