Abstrakt
Tatáž osoba, totožný příběh a skutek. Dvě řízení a dva zcela odlišné druhy zacházení a přístupu.
Tak lze shrnout to, co zažívají oběti trestných činů v rámci trestního řízení a vedle toho v rámci řízení občanskoprávního. Praxe osob a subjektů pracujících s oběťmi totiž ukazuje, že oběti často musí k efektivní ochraně sebe a svých práv vedle trestního řízení využít i civilního řízení.
To však není na jejich potřeby a zranitelnost nijak zvlášť připraveno či adaptováno. Rozdíl je o to výraznější v případě obětí domácího a sexualizovaného násilí, kter ým se věnuje tento článek.
Ty totiž dle zkušeností z praxe volí řízení občanskoprávní dokonce častěji než cestu trestní. Specifický, šetrný přístup k obětem je přitom klíčový ve vztahu k jejich přístupu ke spravedlnosti, ale i v rámci prevence jejich sekundární viktimizace.
Aktuální úprava poskytuje obětem širokou - ač jistě ne dokonalou - ochranu a zvláštní postavení v trestním řízení, a to především díky existenci zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech"). Občanskoprávní řízení však na jejich potřeby a zvláštní zranitelnost1) nepamatuje.
Ač lze zvláštní přístup k obětem i v civilním řízení dovodit z obecných ustanovení zákona o obětech,2) ze zkušenosti advokátů, advokátek a subjektů pracujících s oběťmi se tak v praxi neděje. To může ve výsledku oběti odrazovat od zahajování těchto řízení a reviktimizovat je, pokud tak učiní.
Ač jsou odlišnosti mezi řízeními pochopitelné a nutné, existují místa civilního řízení, která by ve vztahu k obětem mohla být nastavena adekvátněji.