Text se zabývá filozofií Petra Rezka ve vztahu ke dvěma jeho klíčovým tématům, věcnosti a konfliktu, a to prizmatem problému nevěcného citování a jeho projevů. Ty jsou podle Rezka především poukazem na defektní podoby intersubjektivity.
Dialektika citujícího rozumu začíná jejich kritikou, aby se postupně, skrze kontrastní struktury a techniky práce, ať jsou to tzv. hraniční přístup nebo metoda opakování, stala pravou dialektikou věcnosti.