Abstract
V rámci přednášky byla pozornost zaměřena na problematiku zmeškání procesního úkonu, na podstatu zmeškání a jeho následky. Podle platné právní úpravy platí, že zmešká-li žalovaný první jednání, které se ve věci konalo, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (§ 153b OSŘ).
Rozhodnutí soudu v tomto smyslu není založeno na zjištění a posouzení skutkového stavu, ale opírá se o osvědčenou skutkovou domněnku, podle níž je vysoce pravděpodobné, že zmeškavší žalovaný nemá na obranu proti vznesenému nároku co uvést. Se zmeškáním žalobce přitom zákon nespojuje žádné procesní následky.
Právní úprava také nedopadá na ostatní typické případy zmeškání, jež jsou řešeny v podstatě protiústavní fikcí dispozičních procesních úkonů (uznání nároku, zpětvzetí žaloby). Záměrem přednášky bylo vyložit současnou právní úpravu, představit řešení de lege ferenda, s ohledem na inspirativní německou, rakouskou či slovenskou právní úpravu.