Institut výživného pro rozvedeného manžela (dříve též "příspěvek na výživu" rozvedeného manžela dle § 92 až 94 zák. o rodině ve znění účinném do roku 1998) znaly všechny na našem území platné občanskoprávní a rodinněprávní úpravy. Ty se lišily toliko pojetím této zvláštní vyživovací povinnosti.
Zákonodárství do roku 1964 akcentovalo spíše morální aspekty tohoto druhu vyživovací povinnosti a její charakter subjektivizovalo důsledným zohledňováním viny nebo neviny bývalého manžela na rozvratu rozvedeného manželství (§ 1266 ABGB, resp. § 34 ZPR). Zákon o rodině, s účinností ke dni 1. 4. 1964, se nicméně přihlásil k objektivnímu pojetí a zakotvil koncepci objektivně nastavených předpokladů (schopnost, resp. neschopnost sám se živit) pro přiznání práva na výživné rozvedenému manželovi se všeobecným korektivem dobrých mravů (§ 92 a násl. zák. o rodině).
Komentovaný občanský zákoník na tomto pojetí setrval; ve snaze napomoci soudní praxi při rozhodování o existenci práva na plnění výživného však připojil v zákonném textu několik doplnění a formulačních upřesnění, jejichž zamýšleným společným smyslem je lépe reflektovat faktický a právní stav konkrétní situace