U dvou takřka zakladatelů moderní kontinentální filosofie nacházíme zvláštní, zásadní a dosud málo probádanou shodu. Kierkegaard i Nietzsche spojují věčnost s opakováním.
Oba přitom zdůrazňují, že pro tento typ věčnosti je stěžejní vůle - člověk musí správně chtít -, ale zároveň spojují opakování se samým nitrem skutečnosti, s nitrem světa. Sepětí věčnosti a opakování se krom toho v obou případech pojí s odmítnutím dosavadní metafyziky.
Autor se táže po souvislosti takto pojatých "repetitivních věčností". Navazuje přitom na interpretaci Friedricha Nietzsche, tak jak ji předložil Pavel Kouba.
Právě tento interpret zdůraznil, že samým jádrem věčného návratu je opakování.