Abstrakt
Tématem kapitoly je zobrazení intimity ve slovinské poezii na přelomu 19. a 20. století. V roce 1906 Ljudmila Pojanec (1874-1948), první slovinská "lesbická básnířka", vydala svou jedinou antologii Poezije (Básně) v nakladatelství Schwentner v Lublani (Slovinsko).
V té době byla vedle Vidy Jeraj jedinou slovinskou básnířkou, které se podařilo vydat své básně v knižní podobě. Ve svých milostných tématech a motivech byla velmi subversivní.
Ve slovinské společnosti nebyla přijata, recepce její poezie byla velmi špatná. Jedna z prvních slovinských básnířek na počátku 20. století, Ljudmila Poljanec, konstruovala svou spisovatelskou a genderovou identitu v novinách Slovenka (1997-1902) v období fin-de-siècle v Terstu v kruhu mladých intelektuálek, spisovatelek a feministek. Svou vicejazykovou identitetou patřila i do habsburského kontextu a byla spjata s vídeňskou kulturou.
V článku budeme analyzovat zobrazení její homoerotické touhy a tematizaci lásky v autobiografických cyklech Ob Adriji (Na pobřeží Jaderského moře) a Baronesi Sonji (K baronce Sonji). Zaměříme se na idealizovaný obraz ženy.
Budeme zkoumat strategie lyrického subjektu, obraz Jiného a otázku duchovních a tělesných rozměrů ztvárnění lásky v jejích básních. V jejích autobiografických textech budeme také analyzovat její morální vnímání homoerotické lásky a její vnitřní boje, zobrazené v poezii, které byly způsobeny její hlubokou vírou v Boha a jejím katolickým vzděláním - homoerotická láska je v její poezii líčena jako velké utrpení a způsobuje pocity vinny.