Abstrakt
Tento článek analyzuje genderovou cenzuru mužských spisovatelů vůči poetice a psaní Vidy Jeraj (1875-1932), nejvýznamnější slovinské lyrické básnířky konce devatenáctého a počátku dvacátého století a členky nové vlny sdružených slovinských spisovatelek v Tersku kolem revue Slovenka. Tato studie ukazuje, jak je pro ženu z malé konzervativní patriarchální společnosti na okraji Rakouska-Uherska bylo nesmírně obtížné, ne-li nemožné, stát se básnířkou a vnést novou imaginaci do nové poetiky.
Bylo to způsobeno nejen patriarchální společností obecně, ale také genderovou cenzurou Jerajových mužských kolegů a přátel. Naším cílem je analyzovat genderový diskurz s jeho misogynními charakteristikami patrnými v korespondenci mezi básnířkou a mužskými autory během jejího raného období psaní, což mělo hluboký dopad na její básnické strategie.
Na její styl a formování její básnické kariéry měli velký vliv zejména dva mužští kritici: její přítel Josip Murn-Aleksandrov (1879-1901), impresionistický básník slovinského literárního hnutí "moderna"; a Anton Aškerc (1856-1912), nejvýznamnější a nejslavnější slovinský básník starší generace a redaktor slovinských novin Ljubljanski zvon. Tato mužská cenzura také znamenala, že mladá básnířka byla nucena k autocenzuře, protože identita jejího spisovatele byla velmi křehká.
To byl jeden z důvodů, proč její hlas nakonec utichl.