V období přelomu 19. a 20. století působily na české a německé vědecké půdě dvě osobnosti, které zanechaly na poli rozvíjení a reflexe rasových teorií či eugeniky nepřehlédnutelný otisk.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je ideové směřování zoologa Ernsta Haeckela (1834-1919) a anatoma Karla Weignera (1874-1937) naprosto protichůdné. Na druhou stranu nacházíme i přes generační posun mnohé podobnosti: oba byli lékaři, oba zastánci evoluční nauky, oba - ve vztahu k vědecké ilustraci - umělecky zaměření, oba byli členové zednářských lóží. Pozitivní recepce, ale také kritika darwinisticko-naturfilosoficky laděného monistického světonázoru Ernsta Haeckela, se u Weignera prolíná s prosazováním nového vztahu k tělu a tělesnosti, tedy všestranné péče o těla jednotlivců, které vytvoří základ zdravého a silného národa.