Abstrakt
Nepsaná pravidla jsou nepominutelnou a přirozenou součástí jakéhokoli ústavního systému, Českou republiku nevyjímaje. Názory na to, jaká je jejich povaha a význam pro fungování českého ústavního práva, se však významně liší.
Výsledkem dosavadní odborné diskuse je tak spíše přetrvávající nejistota stran otázek, co vlastně ona nepsaná pravidla v ústavním systému jsou, jakým termínem je označovat a jaké postavení jim přisoudit. Tento článek prostřednictvím metody funkcionální analýzy identifikuje a vymezuje hned tři svébytné ústavněprávní konstrukty, které sice mají některé znaky společné (nepsaná povaha, usus longaevus, opinio necessitatis, relevance pro fungování ústavního systému), v jiných ohledech se však liší.
Každý z nich tak má v českém ústavním systému specifickou roli. První konstrukt, který označujeme jako ústavní obyčej, má funkci. normotvornou a je tedy způsobilý vytvářet nové ústavní normy nezávisle na textu ústavy.
Druhému konstruktu, ustálené ústavní praxi relevantní pro výklad ústavy, jsme přiřkli funkci interpretační a argumentační, protože slouží k zafixování jednoho z původně pluralitních možných výkladů psaného ustanovení ústavy. Konečně třetí identifikovaný konstrukt, označený jako ústavní zvyklost, má funkci preventivní a moderační: není sice právně závazná, může však být velmi efektivně vynucována mimoprávními, typicky politickými nástroji.
Jsme přesvědčeni, že identifikace tří samostatných konstruktů s různými funkcemi pomůže překlenout dosavadní nejasnosti, jimiž jsou nepsaná pravidla v českém ústavním právu opředena a zároveň předejít případným problémům plynoucím ze zaměňování či hybridizace těchto konstruktů. Všechny tři tyto konstrukty, společně označené jako nepsaná pravidla v ústavním systému, zároveň odlišujeme od pouhých ústavních tradic, které se liší tím, že postrádají dostatečnou míru relevance pro fungování ústavního systému.