Text se věnuje klasické postavě historie vědy, jíž je geniální vědec. Sociologie velmi brzy nabídla svůj vlastní výklad toho, kým je vlastně vědecký génius, kterého měla tendenci na jedné straně ctít (nebude tedy velkým postavám dějin vědy upírat jejich velikost) a na druhé straně "vracet na zem" ("génius" nebude v jejím podání vyvázán z řádného fungování vědy).
Z pozdější sociologie vědeckého poznání se geniální vědec takřka vytratí, a to ve prospěch vědeckého kolektivu, komunity, či dokonce "superorganismu". Šířeji se v tomto textu věnujeme vědeckému úspěchu, ale také vědecké racionalitě, kterou sociologie nepřisuzuje výjimečnému typu "myšlení" vědců, nýbrž vědecké praxi.