Abstrakt
Na konci devadesátých let minulého století se americká filozofka Cheryl Foster pokusila oponovat převládajícímu kognitivistickému pojímání estetické hodnoty přírody a zvýznamnit tak percepční aspekt poznání přítomný v estetické zkušenosti přírodního prostředí. (Foster 1998) Poukázala nejen na dichotomický a polarizovaný charakter tehdejší debaty o estetické zkušenosti s přírodním světem, nýbrž nabídla i vlastní dvoudimenzionální model estetické zkušenosti přírody, zahrnující vedle upřednostňované narativní dimenze i dimenzi ambientní. Obrátila tak pozornost k této opomíjené, pojmově hůře uchopitelné dimenzi estetické zkušenosti a vyzvala k její další teoretické reflexi.
Na základě její distinkce bylo možné formulovat obecné pojetí estetické zkušenosti, založené na silné komplementaritě, resp. napjatém a v každé estetické zkušenosti přítomném vztahu obou protikladných dimenzí. (Dadejík-Zuska 2010) Příspěvek se pokusí pojetí estetické zkušenosti vystavěné na zohlednění vztahu obou dimenzí rozvinout a testovat nejen prostřednictvím teorií ubírajících se podobným směrem (Gernot Böhme, Hans Ulrich Gumbrecht, teorie metafory, zejména Paul Ricoeur), nýbrž i příkladů přírodních a uměleckých estetických zkušeností. Hlavním cílem příspěvku je zachytit výchozí energetický zdroj každé estetické zkušenosti, spočívající v impulzu vycházejícím z pociťované potenciality ještě neaktualizovaných narativních syntéz, vynořujících se právě z uvedeného napětí tvořeného oběma dimenzemi, ať už je příležitostí k vyvolání tohoto napětí přírodní jev, artefakt, či dokonce umělecké dílo.