Abstrakt
V příspěvku je sumarizována a rozebrána judikatura Ústavního soudu ČR, v níž je okamžik doručení trestního příkazu ve vazebním zasedání a vyjádření zadrženého obviněného k tomu, zda se vzdává práva na odpor proti němu, považován za judikatorní případ nutné obhajoby. Na příkladech několika cizinců je ilustrována nevhodná praxe spočívající ve vynucování vzdání se práva na odpor po osobách v postavení tzv. materiálně zranitelného obviněného (nezpůsobilého kvalifikovaného úsudku vzhledem k neznalosti českého jazyka, noci strávené v CPZ, šoku, stresu či ovlivnění návykovými látkami).
Autorka rozebírá institut trestního příkazu ve světle důkazních pravidel a poukazuje na některé procesní nedostatky, které jeho vydání v praxi provázejí. Navazuje rozborem významu vzdání se práva na odpor a úvahami o možných východiscích ze stávající nevhodné praxe, jež může přinést návrh rekodifikované právní úpravy, popř. jako alternativa inspirace rakouskou právní úpravou.