Přednáška se zabývala postojem apoštola Pavla k judaizující misi, která v Galácii měnila povahu sborů/ církví, které apoštol založil. Příchozí misionáři nepovažovali apoštolem Pavlem založené sbory za plně připojené k judaismu a praktikovaná forma křesťanství se jim jevila jako nedůvěryhodná.
Apoštol na tuto skutečnost v reaguje ve svém listu Galatským, kde argumentaci v rámci sekce "probatio" končí alegorií, což je šestý argument této sekce - 4,21-31. Spor mezi judaizujícími stoupenci Jesus movement z Jeruzaléma a Pavlem, který propukl na počátku 50. let 1. století, není veden přímou korespondencí mezi nimi, ale známe ho jen z Pavlova listu a zvolené argumentace.
Sekce má poradní rétoriku, induktivní forma argumentace je směsí typologie a alegorie, a Pavel v oddílu ukazuje svou orientaci na budoucí Jeruzalém, jež stojí proti instituci jeho doby a z křesťanů z nežidů dělá syny zaslíbení daného Abrahaámovi. Z Galatských se nemají stát proselyté, či adepti na vzdálenou konverzi k judaismu, ale mají dále žít z Ducha a v mesiášském čase nedělat při Večeři Páně rozdíly a dále udržet jednotu společenství.
Pavel tedy trvá na identitě komunity, se kterou ji budoval. Příspěvek se metodologicky o píral socio-rétorickou analýzu a teorii sociální paměti v kontextu judaismu Druhého chrámu.