Předkládaná studie se zabývá Nerudovou autorskou prací na perspektivním nasvícení určitých témat či (baladických) narativů. Baladičnost, jak tento rys Nerudovy tvorby nazýváme, umožňuje mj. propojit interpretační východiska, která jsou k dispozici k Povídkám malostranským a částečně i k Arabeskám, s autorovou poezií, což demonstrujeme na Knihách veršů. Jako určující rysy básnického žánru balady studie předpokládá předá(vá)ní narativního jádra prizmatem vždy odlišné a vnitřně proměnlivé citovosti a dále také protagonistovu iracionalitu či přímo nespojitost a "nepsychologičnost" těchto příběhů. Jako závazná se bude jevit kategorie soucitu: balada staví na čtenářské identifikaci s tímto problematickým hrdinou.
Širší tázání v komparativním klíči zohledňuje nástup umělé balady v preromantismu (Bürger, Goethe), orientaci na antické Řecko - coby platný a zároveň i dalším vývojem civilizace potlačený světonázor - v období výmarské klasiky (Goethe, Schiller) i básnickou produkci Heinovu. S ohledem na tyto interpretační sondy a na Baudelairovu esejistiku se studie závěrem pokouší formulovat Nerudovu představu historicky podmíněné a lidsky platné umělecké "pravdy".