Jan Neruda padesátých a šedesátých let jako baladik : Nejistota životního určení a smysl moderní literatury
Abstrakt
Předkládaná studie se zabývá Nerudovou autorskou prací na perspektivním nasvícení určitých témat či (baladických) narativů. Baladičnost, jak tento rys Nerudovy tvorby nazýváme, umožňuje mj. propojit interpretační východiska, která jsou k dispozici k Povídkám malostranským a částečně i k Arabeskám, s autorovou poezií, což demonstrujeme na Knihách veršů. Jako určující rysy básnického žánru balady studie předpokládá předá(vá)ní narativního jádra prizmatem vždy odlišné a vnitřně proměnlivé citovosti a dále také protagonistovu iracionalitu či přímo nespojitost a "nepsychologičnost" těchto příběhů. Jako závazná se bude jevit kategorie soucitu: balada staví na čtenářské identifikaci s tímto problematickým hrdinou.
Širší tázání v komparativním klíči zohledňuje nástup umělé balady v preromantismu (Bürger, Goethe), orientaci na antické Řecko - coby platný a zároveň i dalším vývojem civilizace potlačený světonázor - v období výmarské klasiky (Goethe, Schiller) i básnickou produkci Heinovu. S ohledem na tyto interpretační sondy a na Baudelairovu esejistiku se studie závěrem pokouší formulovat Nerudovu představu historicky podmíněné a lidsky platné umělecké "pravdy".