Abstrakt
Jantar se po staletí používal jako šperk, platidlo nebo kadidlo a pozornost lidí přitahuje dodnes. Výzkum jantaru se v posledních letech rozvíjí a poskytuje nám cenné informace, např. o složení atmosféry, ale především také o životě zvířat a rostlin, které byly do pryskyřice zality. Vznik jantaru je dlouhý proces, probíhající v geologickém čase v řádu milionů let. Začíná produkcí pryskyřice specializovanými žlázami a kanálky rostlin. Chemickým složením jde o směs těkavých a netěkavých sloučenin rozpustných v tucích. Důvodem zvýšené tvorby pryskyřice je ochrana ran rostlin před infekcemi, hmyzem a býložravci. Klíčový proces pro vznik jantaru představuje polymerizace, která je možná díky volným radikálům na netěkavých terpenech, nejčastěji diterpenech. Jantarové inkluze mohou být pyritizované, silicifikované nebo zvápenatělé, když se v jantaru nacházejí praskliny, které v důsledku tlaku vyvíjeného nadložními sedimenty či lokální tektonikou.
Nejstarší jantar pochází z raného pennsylvanu (karbon). Většina jantaru z druhohor má původ v křídě, kdy terestrické ekosystémy procházely velkými změnami. Hranice pro to, abychom fosilní pryskyřici považovali za jantar, začíná obdobím neogenu, mladší považujeme za kopal. Extrakce DNA z jantaru je nemožná kvůli rychlé degradaci nukleových kyselin. Druhové složení jantarových inkluzí se podobá tomu zachycenému na lepových pastech umístněných na kůře stromů, nejčastěji tedy zachovávají hmyz žijící v blízkosti nebo na kůře stromů, případně v půdě. Někdy se v jantaru zachovají malí obratlovci, jako jsou obojživelníci, hadi a ještěrky, a ještě vzácněji mořská zvířata, třeba ostrakodi a lastury amonitů, pokud byla pryskyřice blízko pobřežních oblastí. Z území České republiky známe několik oblastí, kde jantar můžeme najít - např. při Študlově či u Valchova na Moravě.