Úvodník k tematickému číslu představuje zaměření na sociální mobilitu Romů nikoliv jako zájem o individuální příběhy Romů, ale spíše o způsoby, jakými je taková mobilita rámována a jak ji uchopují samotní Romové. To podle autora vede k napojení na postkoloniální teorii jako kritiku zavedených diskursů a mocenských struktur a návazně k dekolonizaci jako způsobu převzetí kontroly nad produkcí vědění o Romech ze strany Romů samotných.
Autor zde akcentuje nutnost napojení těchto důrazů na kontext regionu střední a východní Evropy, ale i rozdílných podmínek v jeho rámci. Především si ale klade otázku, jak roz šířit projekt dekolonizace mimo akademické kruhy, tak aby nepředstavoval další způsob reprodukce zavedených mocenských struktur.