Ve své studii autor klade postavu františkána, kněze a teologa Bonaventury Boušeho do kontextu dějin české společnosti, církve a teologie druhé poloviny 20. století. Soustřeďuje se na několik základních oblastí jeho života a díla, především na Boušeho kritickou reflexi života církve a na jeho činnost v oblasti obnovy liturgie po druhém vatikánském koncilu.
Důraz na opravdovost zůstává trvalým odkazem Boušeho díla a myšlení, které navzdory odtrženosti vývoje českého teologického myšlení od vývoje celé církve v době komunistické vlády neztrácí pozoruhodnou aktuálnost.