Abstrakt
Článek usiluje o doplnění některých novějších čtení básně, jež při interpretaci světcova odchodu do pustiny vyzdvihují téma přetvoření a přivlastnění si daného prostoru a jeho posunu ze sféry nepřátelského neznáma do oblasti důvěrně známé a (lidem) příznivé. V tomto výkladu se světec stává jakýmsi kulturním hrdinou, reprezentantem lidstva v zápase s nehostinným prostředím, a získává tak status a rysy podobné světským hrdinům.
Analýza obecného vidění světa a společnosti, jež se v básni podává, a zejména slovních střetnutí, v nichž světec a jeho démoničtí protivníci prosazují svůj nárok na sporné místo, ukazuje, že výše zmíněná dichotomie známého a cizího, lidského světa a pustiny se zásadním způsobem komplikuje zavedením ne zcela paralelního kontrastu motivů vlasti a vyhnanství a způsobem, jakým tento kontrast využívá vypravěč, protagonista a jeho pokušitelé k vymezení světcova postavení.