Abstrakt
Poruchy vědomí jsou signálem selhávání vitálních funkcí a znamenají naléhavý medicínský stav. Kvalita kontaktu s pacientem a možnost se s ním domluvit je pro lékaře první známkou, která ho informuje o závažnosti problému, se kterým se setkává.
Zatímco snížení bdělosti a s ní spojené tzv. kvantitativní poruchy vědomí jsou předmětem zájmu a tréninku oborů, jako je urgentní medicína, neurologie a neurochirurgie, zůstává fenomenologie a diferenciální diagnóza poruch uvědomování a tzv. kvalitativních poruch vědomí, především oblastí zájmu psychiatrie. Stále více se však o ně zajímají také neurologové.
Panuje přitom nejednotnost v chápání poruch vědomí, která souvisí s přechodem od klasické německé psychopatologie založené na fenomenologii k operacionalizovaným diagnostickým postupům. Pokrok neurověd vedl také k většímu zájmu o chronické poruchy vědomí a otevřel otázky spojené s rozpojením komunikace a prožívání u pacientů ve vegetativním stavu.