Abstrakt
Článek se věnuje proměnám literární reprezentace incestu ve třech románech z počátku 18.století. The New Atalantis (Nová Atalantida, 1709) od D.
Manleyové a The Fortunate Foundlings (Šťastní nalezenci, 1744) od E. Haywoodové rozehrávají situaci, která si hraje s incestuálním podtextem, zatímco u Jane Barkerové v románu Exilius (1715) jde o pokus o skutečný incest mezi otcem a dcerou.
Manleyová využívá dráždivého efektu jako prostředku kritiky dobového genderového diskurzu. Barkerové román je ukázkou zvnitřnění tohoto diskurzu v hrdinčině neustálém sebeobviňování.
Zdánlivě nejradikálnější dílo Haywoodové (hrdinka se vzepře autoritě otce) se v závěru mění v potvrzení idealizovaných rodinných vztahů. Foucaultovo pojetí sexualizované rodiny je tu tak spojeno se sentimentální konstrukcí vztahu mezi dcerou a otcem.